Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Popis

Sochař Radim Hanke po absolvování Střední umělecko-průmyslové školy v Uherském Hradišti (1979 - 1982),[1] dále pokračoval ve studiu sochařství v ateliéru Josefa Malejovského (1914 - 2003) na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (1982 - 1988).[2] V letech 1991 - 1995 působil jako vedoucí oboru Užité keramiky na Střední průmyslové škole v Hodoníně a také jako vedoucí oboru Sochařská tvorba na Zlínské vyšší odborné škole. Od roku 2009 vyučuje kresbu a modelování v rámci detašovaného pracoviště Výtvarné fakulty ostravské univerzity ve Zlíně.[3]

Radim Hanke ve své sochařské tvorbě soustavně rozvíjí zobrazivá, nejčastěji figurální témata. Vytváří volné plastiky a skulptury, stejně tak se mu daří do veřejných prostorů uplatňovat monumentálnější práce. Figuru i portrét obvykle nahlíží civilistně věcnou optikou, s níž formuluje své výsledné sochařské objekty (např: Mahátmá Gándí, 2004[4]). Soustředěně se zabývá vztahem materiálové struktury a vyjádřením duševních charakteristik prostřednictvím formy (např: Natálka, 2008[5]). Hankeho sochařská stylizace mnohdy dospívá do podoby odosobněného, oble vyhlazeného tvaru[6] (např: Velký Maličký,[7] 2003, Zdvojení, 2005[8]), jež není odkazem ke konkrétní podobě „někoho" nebo „něčeho," ale spíše k „tvarovosti" jako takové; jindy naopak k určité dějové podstatě (např: Chlapec šplhající na strom, 2010[9]). Mnohdy autor silový průběh modelačního procesu jakoby přeexponuje a dospívá tak z hlediska formálního pojetí vědomě k možnostem uplatnění díla v užitém umění a designu[10] (např. Maličký Maličký II, 2002 - 2006, [11] Hlava police, 2003,[12] Rodinná hrobka, 2005[13]). V souvislosti s autorovými sochami bývá často připomínána jeho vědomá či nevědomá návaznost[14] na tvorbu italského sochaře Giacoma Manzua.[15] Pro Manzuovo dílo je charakteristická citlivost k vnitřnímu ději hmoty a snaha o zobrazení psychického děje prostřednictvím lehce vzrušivé modelace spějící k nadčasovosti pojetí, kde je prožitek „aktuálního stavu" celku upřednostněn před zachycením individuální fyzické podoby modelu. Manzu tedy apeluje na smyslově podložený sochařský vjem zachycující koncentrovaně okamžitý stav hmoty konkrétně snímané předlohy (např: Busta Sonji, 1962[16]). Lubor Kára z Manzuova výtvarného příspěvku vyzdvihuje, tzv. „budování tvaru zevnitř,"[17] jehož hraniční napětí v sobě koncentruje emocionální obsah.[18] V sevřenosti a dostředivosti modelačního procesu soch Radima Hankeho opravdu na „první pohled" můžeme sledovat poučení plynoucí ze znalosti díla italského neorealisty. Oproti Manzuovi Radim Hanke při figurální a portrétní tvorbě neusiluje o „totální" zprostředkování vnitřně extenzivní struktury hmoty, ale postupuje v opačném sledu; prvotně viděnou tvarovou charakteristiku obohacuje přidáním momentu konkrétního psychického děje. Neznamená to ovšem, že Hanke neextrahuje vnější modelační zákonitosti z vnitřní podstaty modelu, podobně jako Giacomo Manzu, ale jejich vizuálním projevům přikládá jiný stupeň důležitosti a zachází tak s jejich výrazovými možnostmi mírně odlišným způsobem.

---

[1] Ivo Sedláček, Radim Hanke. Sochy, kresby (kat. výst.), Státní galerie ve Zlíně 1994, nestr. [2] Ludvík Ševeček - Kateřina Vozárová, Radim Hanke. Sochařská tvorba. Libor Jaroš. Malba (kat. výst.), Galerie výtvarného umění ve Zlíně 2003, nestr. [3]Radim Hanke, Životopis, Radim-hanke,cz, http://www.radim-hanke.cz/curiculum_vitae.ht ml, vyhledáno 25. 11. 2012. [4] Mahátmá Gándí, 2004, sádra, v. 34 cm, portrét pro Wax muzeum v Praze. Viz Radim Hanke, Tvorba, Radim-hanke.cz, http://www.radim-hanke.cz/tvorba.html, vyhledáno 8. 12. 2012. [5] Natálka, 2008, bronz, v. 31 cm. Viz Radim Hanke, Tvorba, Radim-hanke.cz, http://www.radim-hanke.cz/tvorba.html, vyhledáno 8. 12. 2012. [6]Kateřina Vozárová zdůrazňuje jakousi „transcendentálnost" Hankeových plastik a soch, kde „[...] silně působí samozřejmost jejich forem, jejichž původcem jakoby ani nebyl sochař, ale jakoby zde vznikly a trvaly nezávisle na lidském myšlení a vůli." Viz Ludvík Ševeček - Kateřina Vozárová (pozn. 697), nestr. Na tomto místě je dobré připomenout také některé práce Vincence Makovského (1900 - 1966) navazující na tvorbu Constantina Brancusiho (1876 - 1957), (například Hlava I, 1926 - 1927, Torzo, 1929. Viz Michal Soukup, Vincenc Makovský. 1926 - 1934. Rané dílo (kat. výst.), Galerie výtvarného umění v Olomouci 1991, nestr. - Jiří Hlušička - Jaroslav Malina - Jiří Šebek, Vincenc Makovský, Brno 2002, s. obr. část. 30 - 31. Nebo Hany Wichterlové (1903 - 1990), (například Pupen, 1932), která prohlásila: „Socha Pupen je vnitřní tvar pupenu." Viz Eva Jůzová - Michal Jůza, Sochařka Hana Wichterlová (kat. výst.), Galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2000, s. 90 - 91. Vypořádání se s vnitřní stavbou hmoty představuje i jednu ze sochařských poloh Radima Hankeho. [7] Velký Maličký, 2003, pískovec, v. 180 cm, areál nemocnice Sosna v Třinci. Viz Ludvík Ševeček - Kateřina Vozárová (pozn. 697). - Radim Hanke, Realizace, Radim-hanke.cz, http://www.radim-hanke.cz/realizace.html, vyhledáno 8. 12. 2012. [8] Zdvojení, 2005, pískovec, v. 210 cm, park Komenského v Uherském Brodě. Viz Radim Hanke, Realizace, Radim-hanke.cz, http://www.radim-hanke.cz/realizace.html, vyhledáno 8. 12. 2012. [9] Chlapec šplhající na strom, 2010, božanovský pískovec, v. 210 cm, socha na kašně v Němčicích nad Hanou. Sumárně pojatou anatomií figury se Radim Hanke blíží stylovému pojetí soch Maria Kotrby. [10]O tvorbu užitého umění se Radim Hanke skutečně pokouší, například navrhl a do umělé pryskyřice odlil stojánek na dýmky. Tvoří ho variabilní počet obdélníkových cihliček tvarově, přizpůsobených anatomii dýmky. Pryskyřicové cihly, které je možné sestavovat do libovolné výše, dle libosti a početnosti sbírky dýmek, vytváří designově vytříbený objekt sám o sobě, i bez ukotvení jednotlivých dýmek. Radim Hanke se stojánkem na dýmky pochlubil při osobním setkání s autorkou diplomové práce, a přiznal, že by byl rád, kdyby se stojánek průmyslově vyráběl. Viz Radim Hanke při osobním rozhovoru s autorkou diplomové práce ve Zlíně u pomníku J. A. Bati a T. Bati dne 16. 8. 2012. [11] Maličký Maličký II, 2002 - 2006, pryskyřice, ocel, v. 148 cm. Viz Radim Hanke, Tvorba, Radim-hanke.cz, http://www.radim-hanke.cz/tvorba.html, vyhledáno 8. 12. 2012. [12] Hlava police, 2003, pryskyřice, ocel, v. 163 cm. Viz Ibidem. [13]Rodinná hrobka, 2005, umělý kámen, 200 x 100 cm, Lesní hřbitov ve Zlíně. Viz Radim Hanke, Realizace, Radim-hanke.cz, http://www.radim-hanke.cz/realizace.html, vyhledáno 8. 12. 2012. [14] Při osobním rozhovoru autorky diplomové práce s Radimem Hankem, sochař na dotaz, zda při své tvorbě záměrně navazuje na dílo Giacoma Manzua, pokrčil rameny a poznamenal, že i tak tomu může být. Viz Radim Hanke při osobním rozhovoru s autorkou diplomové práce dne 16. 8. 2012. ve Zlíně u pomníku J. A. Bati a T. Bati dne 16. 8. 2012. [15] Italský sochař Giacomo Manzu 1908 - 1991. Viz Massimo Carra, Giacomo Manzu, Milán 1966. - Silvana Milesi et. al., Manzu l´indimenticabile 1908 - 1991, Bergamo 2007. Na formální spřízněnost formální polohy děl Radima Hankeho s tvorbou Giacoma Manzu zřejmě jako první upozornil Ivo Sedláček. Viz Ivo Sedláček, Radim Hanke. Výstava plastik a kreseb, Prostor Zlín, 1994, roč. II, č. 3, s. 3, 8. Podrobnější rozbor: Viz Ivo Sedláček, Radim Hanke. Sochy, kresby (kat. výst.), Státní galerie ve Zlíně 1994, nestr. Příbuznosti mezi ranými pracemi Radima Hankeho a dílem Giacoma Manzu shledává také Kateřina Vozárová. Viz Kateřina Vozárová, Radim Hanke, in: Ludvík Ševeček - Kateřina Vozárová et. al., Radim Hanke. Sochařská tvorba. Libor Jaroš. Malba (kat. výst.), Dům umění ve Zlíně 2003, nestr. [16] Giacomo Manzu, Busta Sonji, 1962, bronz, viz Fritz Cremer - Irma Emmrich - Günter Gloede, et. al., Giacomo Manzu, Berlin 1979, obr. příloha nestr. [17] Lubor Kára, Giacomo Manzu, Praha 1962, s. 10. [18]K Manzuově neorealismu se Lubor Kára vyjadřuje následovně: „Určujícím momentem celé jeho tvorby bylo hledání nového stupně a intensity výrazu velkého humanistického ideálu a psychologického děje v rámci moderní obnovy klasických principů realismu." Viz Ibidem, s. 10 - 11.