SOCHY

Pomník děkana Antonína Příhody v Domažlicích

Myslbek Josef Václav

Otakar Sandtner

Časové údaje
1880 - 1881

Materál
hořický pískovec, žulový sokl

Umístění
Domažlice, sady Antonína Příhody

Souřadnice
12.926219, 49.440313

mapa

Popis

Na počátku dlouhé řady pomníků a pamětních desek v Domažlicích stojí rané dílo Josefa Václava Myslbeka, titánské postavy českého sochařství, v jehož osobě vystoupalo téměř od nuly na světovou úroveň. Pomník je věnován zdejšímu děkanovi Antonínu Příhodovi, který v Domažlicích působil v první půli 18. století a zemřel více než sto let před jeho vznikem. Jisté povědomí o něm sice udržovala jím založená nadace na podporu chudých katolických studentů, přesto však poněkud zarazí, že město si jako svůj první významný pomník zvolilo připomínku pozapomenutého katolického kněze, jehož činy – ať už jakkoliv významné – nepřekročily lokální měřítko. Zároveň tu chybí jakýkoliv národně obrozenecký obsah, spojený s odkazy k husitství a Jednotě bratrské, který se právě v té době projevil v celé řadě pomníků zřizovaných v českých městech. Toho si povšiml i Bohdan Dobiáš, gymnaziální profesor a místní kulturní pracovník, který se v roce 1920 pokusil hlouběji zamyslet nad celkovou koncepcí pomníků v Domažlicích. Příhodův pomník dal do souvislosti s absencí pomníku domažlického rodáka bratrského biskupa Jana Roha, „… jenž velké věci vykonal pro Jednotu bratrskou a národ český. (…) Je nutno ptáti se bez sentimentality: proč nepostaven tomuto rodáku první pomník? Proč postaven pobělohorskému knězi? Jistěže Příhoda pěknou věc založil, stipendia pro studenty… ale proč za to pomník, první pomník a na nejvýznačnějším místě?“ Dobiáš má do jisté míry pravdu. Příhodův význam asi opravdu nekoresponduje s takto výpravným pomníkem, na druhé straně je faktem, že tento ctihodný muž se do dějin města, zejména těch kulturních, zapsal několika výraznými počiny. Svůj úřad zastával po několik desetiletí od roku 1710 až do své smrti v roce 1749. Jmění zděděné po rodičích obratně rozmnožoval především obchodováním s náboženskými předměty, na které měl monopol – zaměstnával prý člověka, který je vždy před mší prodával v boudě před kostelem. Vydělané prostředky pak zase vracel do bohulibých činností, zejména do zvelebování chrámu. Jeho donací je např. hlavní oltář děkanského kostela, původně určený pro kapli sv. Barbory, na nynější místo přenesený po požáru v roce 1747, nebo barokní předsíň se sochařskou výzdobou před jeho vstupem. Odpověď na Dobiášovu otázku spočívá v osobnosti jiného významného kněze Karla Hájka, Příhodova následovníka v úřadu domažlického děkana. Ten si „umínil (…) památku tohoto muže zasloužilého z nevšímavosti a zapomnění vzkřísiti a novou vděčnost k němu v srdcích potomstva vzbuditi“. Vedle úpravy hrobu nebo zřízení výroční zádušní mše též zpracoval jeho životopis, kde podrobně popsal i historii Příhodovy nadace. V literatuře se sice objevuje údaj, že za zřízením pomníku stáli domažličtí studenti, zejména ti, kteří čerpali prostředky nadace, ale byl to právě Hájek, který je aktivizoval.

Prvotní idea pomníku se objevila již v roce 1862, k realizaci však ještě vedla dlouhá cesta. Město si tento výchozí podnět vzalo za svůj až po několika letech a v září 1869 zvolilo přípravný výbor, jehož předsedou se stal purkmistr Josef Ludvík. Pro pomník bylo vybráno místo před domem Anny z Hubatiusů a prostranství se přímo dostalo pojmenování Příhodovy sady.

Již ve zmíněném Příhodově životopisu z roku 1872 Hájek uvádí, že by mělo jít o reprezentativní figurativní pomník v podobě pískovcové sochy na soklu. Přináší dokonce zajímavou informaci, že již byl osloven známý pražský sochař Tomáš Seidan, učitel J. V. Myslbeka na pražské akademii a autor pomníku premonstráta J. F. Smetany v Plzni (1872–1874), který dodal i model. „Vzorek sochy, podaný panem Seidanem z Prahy, chovám na děkanství.“ Není jasné, proč spolupráce se Seidanem nepokročila dále, neboť právě plzeňský Smetana mohl být vhodným předobrazem reprezentativního pomníku a na začátku roku 1880, kdy měl výbor k dispozici dostatečnou sumu 1400 zlatých, byl Seidan stále činný. Nicméně výbor se rozhodl jít cestou konkurzu, o jehož zajištění požádal Uměleckou besedu, tehdy nejrenomovanější umělecký spolek. Podle zadání měla socha znázorňovat kněze z poloviny 18. století ve věku sedmdesáti let. Zároveň byl Umělecké besedě zaslán portrét, o kterém se soudilo, že jde o Příhodovu podobiznu. Sochař měl pomník navrhnout včetně soklu, který obec zamýšlela postavit na vlastní náklady a z vlastního kamene. Do soutěže se přihlásili čtyři sochaři, z toho dva podali návrhy anonymně, dále pak Bernard Otto Seeling (1850–1895) a Josef Václav Myslbek (1848-1922). V dobrozdání z 23. května 1880 sepsaném tehdy nejvýznamnější autoritou na poli estetiky dr. Miroslavem Tyršem Umělecká beseda doporučila právě Myslbekovu skicu, která „všechny ostatní v té míře předčí a základní myšlenku celého pomníku tak úplně a šťastně vyslovuje, že porota ji jednohlasně a vřele ke skutečnému provedení odporučuje“. Na jeho základě se výbor 26. května 1880 rozhodl pro Myslbeka a pozval jej do Domažlic, aby zde mohl být jeho návrh představen.

Vznik pomníku doprovázely problémy nikoliv nepodobné těm, které měl Myslbek i v případě jiných zakázek. Autor překypující energií a touhou prosadit se totiž stál o jakoukoliv práci, takže jeho konkurzní návrhy zpravidla obsahovaly závazky, které pak obtížně plnil. Jednak podhodnocoval náklady, které během provádění navyšoval a žádal o doplatky, jednak nebyl schopen při souběhu zakázek dodržovat termíny. Snaha o co nejlevnější řešení a časová tíseň často vyústily ve zdržení zakázek, zejména když se objevil nějaký neočekávaný problém. Tak tomu bylo i v případě domažlické sochy, na níž začal pracovat, aniž by dokončil pomník Jana Žižky pro Čáslav. 29. května přislíbil Myslbek osobní návštěvu v Domažlicích, která se pak uskutečnila někdy v prvních dvou týdnech následujícího měsíce, při níž skicu představil veřejnosti; pro vystavení žádal větší světlou síň. Ke zhotovení podstavce domažličtí vybrali pražskou firmu Otto Sandtnera, snad na přímé Myslbekovo doporučení, neboť ten v dopise z 23. června píše: „Zná mě pan Sandtner příliš dobře a ví zajisté, že bych mu na krku seděl, neb záleží mě vždy na tom, aby dobrá socha měla stejně dobrý piedestal.“ Na přání děkana Hájka pak provedl několik korektur, zejména tvář kněze učinil starší (dopis z 20. července). Na 30. července pozval Myslbek výbor do Prahy, aby schválil model poloviční velikosti. Žádal též o proplacení 200 zlatých, ačkoliv je dle smlouvy měl dostat až po přebrání modelu. Naléhavě je však potřeboval na objednání kamene, pro který hodlal vyslat svého pobočníka Procházku do Mšena. „Ten člověk pak má na starosti vyhledati v ložisku nejlepší kámen, čekat, než je uražen, a dozírati na okamžité naložení na dráhu a také ihned kámen hotově platí. Jiný musí 6 neděl na kámen čekat, já mám daleko větší kámen za týden v dílně.“ Výbor se nemá ničeho obávat. „I v Čáslavi porušil jsem smlouvu – často – a nelitují toho. Mají Žižku hotového a líbí se jim velmi. (…) Žižka jde dnes pryč a na samém místě musí Příhoda v 7 nedělích hotov býti.“ Pomník se prý všem líbí a navštěvuje ho mnoho kněží, kteří ho zásobují hábity a klerikami. Přípravný výbor výplatu schválil za podmínky, že kámen bude do konce července připraven. V domluveném termínu pak Myslbeka navštívil a jeho model odsouhlasil. V té době také obstaral od kameníka Holsteina kámen na sokl a s ředitelstvím dráhy dohodl, že bude přímo v lese u lomu naložen na vagon a odeslán Sandtnerovi do Prahy.

Až dotud tedy vše probíhalo k oboustranné spokojenosti. Po výplatě peněz však Myslbekova korespondence ustala. V Domažlicích začala vzrůstat nervozita, protože se blížilo datum slavnostního odhalení stanovené na svatého Václava – výroční den Příhodova úmrtí. Přesto přípravy pokračovaly a v tisku byl publikován třídenní program oslav. 7. září 1885 napsali zástupci města Myslbekovi a Sandtnerovi naléhavý dopis s obavou, aby „žádného fiaska se slavností naší, ku které se rozsáhlé přípravy konají, nedoznali.“

10. září přišla Myslbekova odpověď, začínající zlověstnými slovy: „… má zvěst Vás nikterak nepotěší.“ Myslbek tu obšírně popsal problémy se získáním vhodného kamene. Již komise, která u něj byla ve věci schválení modelu, viděla list ze Mšena, že tak velký kámen zde nelze vylomit. Vyslal tedy Procházku do Hořic, kde se tak velký kámen sice na druhý pokus vylomit podařilo, ovšem zase zde nebyl vůz tak pevný, aby ho uvezl. Požádal proto správu Národního divadla, aby mu zapůjčila svůj vůz, kterým se kdysi převážel jeho základní kámen (píše se rok 1880!). Ten však byl porouchán a bude ho třeba teprve opravit. Lituje, že nebude schopen splnit termín tím spíše, že už měl najaté pomocníky. Navíc hořický kámen je tvrdší a pomocníky tedy bude nutno více platit. Slavnost bude sice nutno odložit, ovšem domažlické může alespoň utěšit skutečnost, že socha bude z nejlepšího materiálu: „Nuže, pánové uznejte, že pomník pro příští generace stavíme a zajisté přisvědčíte, že nehoda ač nyní pro obě strany mrzutou a nemilou jest, celku jen prospívá. (…) Já lituji moji osobu, že věc se tak udála, neb bez vašeho uznání a přispění jen velkou hmotnou škodu míti budu.“

Výboru nezbývalo nic jiného než vydat zprávu, že pro „bezpříkladnou liknavost umělce domácího, nám ctěnou Uměleckou besedou odporučeného“ musí být slavnost odložena na dobu neurčitou. Komentář v Poslu od Čerchova – mimochodem stejné číslo přineslo informaci o slavnosti odhalení Myslbekovy sochy Žižky v Čáslavi – ji pak dále rozvedl: „P. Myslbek totiž vyhotoviv model, nechal si zaplatiti as 800 zl. napřed a na všecky dotazy, bude-li pomník v určitou dobu hotov – nikdy ani neodpověděl (!). (…) V sobotu večer došla konečně zvěst od p. Myslbeka, že pomník do ustanovené lhůty hotov býti nemůže, jelikož se mu posud nepodařilo kámen si zjednati. (!!) Tu to máme – tedy posud vězí socha Příhody v některé skále mníšského (sic!) lomu, nemajíce ani tušení o tom, jaká sláva jí ušla vinou Myslbekovou.“ Zprávami se cítila dotčena Umělecká beseda, která se vůči nim ohradila v tom smyslu, že za vybraného umělce nemůže nést odpovědnost.

Výbor prozatím nechal sochaře bez odpovědi, Sandtnerovi však napsal, aby přivezl sokl, a byla tak vidět alespoň nějaká aktivita, jež by poněkud uklidnila veřejnost. 14. září opět píše Myslbek a zasílá korespondenci, která má doložit, že mluvil pravdu. Žádá výbor o příspěvek 200 až 300 zlatých, protože musel vůz nechat opravit sám, neboť divadlo už kámen z lomu nevozí. Dále je třeba dovézt model až do hořického lomu a kámen nechat dvěma punktery na místě vytečkovat a odsekat, aby se zlehčil. Nechce ztrácet čas, protože když kámen vyschne, mnohem hůře se opracovává. Dále připomíná svou celkovou finanční situaci, neboť ani sochu Žižkovu nemá dosud od čáslavských zaplacenu.

19. září výbor odpověděl dopisem, v němž ho nabádá k plnění smlouvy a připomíná, že kdyby pomník objednal ve Vídni nebo v Mnichově, mohl by už být odhalen, kdežto nyní trpí za to, že chtěl dát práci českému umělci. Ale ani Sandtner nedodal sokl v termínu. Teprve 7. října byl přivezen z Prahy a hned se začalo s jeho instalací. 16. října byl do něho vložen pamětní list ve skleněné lahvi v zinkovém pouzdře a jeho text zveřejněn v lokálním tisku. Na zadní straně pomníku je také datum 1880, které odpovídá instalaci soklu, nikoliv samotné sochy.

Myslbek tak získal celý rok na klidné dokončení pomníku a korespondence se opětovně rozběhla až v létě. 7. června 1881 oznamuje, že sousoší je hotovo, a žádá o vyslání komise, která by jej převzala. Opětovně žádá o navýšení honoráře kvůli tvrdosti kamene. Výbor se však převzetí v Praze bránil, neboť podle smlouvy měl Myslbek sochu osadit a předat v Domažlicích. Ten však odpověděl, že převzetí v ateliéru je výhodnější, neboť ještě umožňuje drobné úpravy. Z Prahy bude muset přijet zkušený dělník, který opatrně odseká podpory nohou a rukou ponechané po dobu transportu. To pak provedl Myslbekův asistent Procházka. Výbor byl nakonec natolik spokojen, že mu proplatil i spornou čtyřdenní mzdu, o níž se předtím s Myslbekem dohadoval. Ve svém dopisu z 23. července mu za to Myslbek děkuje. Na sokl měl ještě přijít městský znak v bronzu, ale ten je podle něj nevhodný a dává to na zvážení. Místo něj nabízí vytvoření sochy pro domažlický kostel. A konečně prosí o další doplatek. „Máte, pánové jednu z lepších prací, která z nejlepšího pískového kamene, co v Čechách máme, postavena jest. Dejte mne tedy vzpomenouti, že ač né výdělek, škodu nemám u práce domažlické, které s láskou nevšední jsem Vám vyhotovil.“

5. září se výbor usnesl, že zaplatí další sporné náklady na transport. Šedesát čtyři zlatých se však rozhodl zadržet, třicet za nedodaný znak, zbytek, že Myslbek nevrátil zapůjčený portrét. Jakékoliv navýšení pak odmítl. Myslbek se tímto jednáním cítil silně dotčen, takže namísto něj odpověděl jeho právník dr. Sobička: odepření náhrady za tvrdý kámen považuje za nespravedlivé; obraz prý již vrátil Umělecké besedě, od níž ho pak město skutečně dostalo. 27. září 1881 byla odhalena jednoduchá pamětní deska na Příhodově rodném domě v Hradské ulici, kterou si město objednalo u autora soklu Otakara Sandtnera. A 28. září na den svatého Václava, o rok později, než se původně zamýšlelo, i samotný pomník.