Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Popis

Návrhář a výrobce kovových uměleckých předmětů a svítidel, litec, šperkař a cizelér. Působil v Praze. Člen SVU Mánes.

Narodil se 1. února 1876 ve Svaté Dobrotivé. Po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách byl vrchností doporučen k dalšímu studiu. 1892 -1899 studoval na Uměleckoprůmyslové škole (prof. Celda Kloučka - tříletá všeobecná přípravka, prof. Emanuel Novák umělecké zpracování kovů).1900 absolvoval na základě stipendia pražského magistrátu studijní cestu po Německu a do Paříže, kde navštívil Světovou výstavu. Po návratu do Prahy si zařídil první ateliér ve svém bytě v Žitné ulici. Spolu s cizelérem Prokopem Nováčkem založili v roce 1900 Umělecký ateliér pro průmyslové práce kovové v Táborské ulici. Po sňatku s Pavlou Schnirchovou koncem roku 1901, jejíž věno mu přineslo značnou finanční částku, mohl v roce 1902 přestěhovat svůj ateliér do ulice Na Moráni a rozšířit ho o další kovozpracovatelské obory. Roku 1906 firmu přestěhoval do Senovážné ulice, kde pracovalo již patnáct dělníků, vedle toho měl kolem třiceti externích spolupracovníků. Spolupracoval s celou řadou slavných architektů (Jan Kotěra, Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta), realizoval velké komplexní zakázky (Obecní dům, Národní dům na Smíchově, Vinohradské divadlo, Velké divadlo v Plzni atd.), které zdobil kovovými mřížemi, lustry, kandelábry atd. zčásti podle svých vlastních návrhů. Mezi další významné zakázky patří stříbrný relikviář pro Svatovítský chrám v Praze nebo Ukřižování pro mohylu Míru u Slavkova. Stále větší část produkce představovaly svítidla jak do veřejných staveb, tak také do domácností. V roce 1910 koupil v Praze - Holešovicích pozemek v ulici U Průhonu č. 34, na kterém postavil moderně koncipovaný kovozpracující závod podle projektu pražského architekta Antonína Engela. Součástí stavby se posléze stal také ateliér a obytný dům. Rozvoj závodu byl přerušen 1. světovou válkou. Anýž narukoval v srpnu 1914 na ruskou frontu, kde byl již v zimě zajat. Nakazil se malárií a vzápětí byl jako válečný invalida vyměněn zpět do Rakouska. Koncem února 1918 se z války definitivně vrátil.

Po válce firmu zatíženou dluhy konsolidoval a obnovil výrobu, v níž začal převažovat široký sortiment svítidel, doplňovaný drobnou odlévanou uměleckou plastikou a užitnými uměleckými předměty. Na svítidlech pro domácnost spolupracovala jeho žena Pavla, která navrhovala a šila textilní součásti lamp do měšťanských interiérů. Tvorby zcela nových, účelových svítidel se od konce 20. let ujal jeho syn ing. Jaroslav Anýž. Tato moderní a tvarově jednoduchá a účelná svítidla velmi dobře doplňovala soudobé puristické a funkcionalistické interiéry. Pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) jich většinu navrhl sám Jaroslav Anýž.

Roku 1926 dokončil Franta Anýž u své továrny na ploše 300 m2 stavbu slévárny, největší ve střední Evropě. Mohl v ní odlévat velké zakázky našich předních sochařů a architektů a takřka všechny významné bronzové plastiky a reliéfy. Byly zde realizovány četné sochy prezidenta Masaryka, socha prezidenta Wilsona, Myslbekova socha Krista pro Hannauerovu hrobku, Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny, podle Vosmíkových modelů sochy zavraždění sv. Václava a českých patronů pro Starou Boleslav. Dále to byla také bronzová vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu sochaře Otakara Španiela, Paprsek Otakara Švece atd. Pro Josefa Gočára vyráběl kovové doplňky kostela sv. Václava ve Vršovicích včetně oltáře a velkého kříže. Pro Františka Roitha zase zhotovil veškeré kovové, výtvarně pojednané interiérové doplňky, svítidla, mříže, zábradlí a kryty radiátorů pro Městskou knihovnu v Praze a byt primátora, radnici a posléze i pro budovu Živnostenské banky na Příkopech (nyní ČNB).

Na počátku 30. let se na chodu Anýžovy továrny se také projevila krize. Po roce 1932 začal vyrábět na sklad, aby nemusel propouštět své kvalifikované dělníky. Roku 1932 převedl firmu na veřejnou obchodní rodinnou společnost a její název změnil na FRANTA ANÝŽ A SPOL. Na jejím řízení a provozu se začali podílel jeho synové Jaroslav a František i manžel jeho dcery. Jeho zdraví, podlomené válečným onemocněním (Basedowa nemoc), se začalo zhoršovat. Nemoci podlehl 8. října 1934 v sanatoriu v Tatranské Poliance .

Po jeho smrti pokračovala továrna v částečně omezeném provozu. Ještě koncem 30. let získala významné státní zakázky - bronzovou sochu generála Štefánika a velkého bronzového lva podle návrhu sochaře Bohumila Kafky k pomníku pro Bratislavu. Chod továrny byl opět přerušen válkou. I v té době v omezené míře pokračovalo lití uměleckých odlitků a dílů sériových svítidel. Jako mnoho ostatních, byla i firma Franta Anýž k 1. 3. 1948 znárodněna a začleněna do Závodů umělecké výroby - ZUKOV. V roce 1991 byla bývalá slévárna a přidružené provozy závodu ZUKOV zcela zrušeny. Dědicové Franty Anýže totiž neměli v rámci restitučního řízení nárok na vrácení majetku, a proto nemohli navázat na přerušenou tradici.

Zpracováno podle textu Jany Pauly (viz Literatura)

Samostatné výstavy

2004 - 05 Franta Anýž 1876-1934, Obecní dům v Praze
2005 Franta Anýž 1876-1934, Muzeum východních Čech v Hradci Králové