Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Díky, Ameriko!

Bálek František

Časové údaje
1995

Materál
žula, bronz

Umístění
Plzeň, horní část Americké třídy při křižovatce s Klatovskou.

Souřadnice
13.372725, 49.744020

mapa

Popis

Pomník osvobození Plzně americkou armádou má dlouhou prehistorii, datující se až do doby těsně po válce. Vladimír Havlic (§Havlic 1999§§, s. 79) uvádí dopis Jiřího M. Boháče ze Středočeské galerie v Plzni. Podle něj 1946 proběhla soutěž, základní kámen přečkal rok 1948 a byl odstraněn až v koncem jara 1968 "po další plzeňské demonstraci, rozháněné, jak si dobře pamatuji, vodními děly. (...) dodnes existuje model pomníku z tehdejší soutěže, a to model vítězný. Jeho autorem je můj dobrý přítel, zasloužilý umělec Oskar Kozák, akad. sochař, a viděl jsem jej v jeho atelieru ještě v listopadu 1989..." Není zde ovšem jasné, zda už tehdy měl pomník stát na současném místě.

Po roce1948 se o Američanech už mluvit nesmělo a režim předstíral, že Československo osvobodila pouze a jedině Rudá armáda. V Plzni, největším městě v americké zóně, kde v roce 1953 proběhlo vůbec první povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku, se však skrytý vzdor vůči režimu identifikoval právě se vzpomínkami na osvobození. Tento latentní proud se mohl po roce 1989 projevit s plnou silou. Pomník osvobození Plzně tak byl úkolem, který nešlo odkládat. Město pro něj vyhradilo důstojné místo v čele Americké třídy, nejvýznamnější ulice v Plzni, a základní kámen byl položen už na začátku roku 1990 u příležitosti návštěvy prezidenta Václava Havla a velvyslankyně USA Shirley Templeové-Blackové. Soutěže, vyhlášené až v roce 1993, se zúčastnilo 50 autorů, porota vybrala návrh Vladimíra Preclíka. Ale Preclíkovo pojetí radostnou zprávu o osvobození země od nacismu (a vlastně také od komunismu, díky němuž bylo možno pomník po letech postavit) neneslo. Jeho pomník se obracel jinam: prapor se zlomenou žerdí padající v dramatické konvulzi k zemi symbolizoval geopolitickou tragédii, kterou pro tehdejší Československo byla dohoda velmocí o zastavení Američanů na demarkační čáře. Hned po zveřejnění výsledků se rozběhla veřejná diskuse, v níž byl pomník odmítnut. Vytvořila se skupina osobností v čele se známým plzeňským malířem a odpůrcem režimu Jiřím Kovaříkem, která razila názor, že pomník je projevem neúcty k vlajce státu, který nás osvobodil. Ale skutečná příčina ležela asi jinde: Preclíkův návrh, který se svou monumentální, ryze plastickou formulací abstraktní myšlenky nejvíce zamlouval porotě, se zcela minul s náladou obyvatel a se spontánním charakterem zdejšího kultu osvobození.
Vedení města se muselo k problému nějak postavit a uspořádalo tedy pracovní workshop, otevřený všem zainteresovaným, kde měla být idea pomníku důkladně prodiskutována. Kovaříkova skupinka na něj přišla důkladně připravena s ideou pomníku v podobě vítězného oblouku, která však narazila kvůli svým imperiálním konotacím. Z diskusí nakonec vykrystalizovala forma dvou monumentálních pylonů akceptovaná i veřejností, které dal nakonec konkrétní podobu architekt Jan Soukup, bronzové prvky jsou dílem Františka Bálka. Ovšem na schůzce u primátora byli všichni, kdo na tomto řešení pracovali, zavázáni k tomu, aby se k autorství nehlásili. Pomník Díky, Ameriko!, odhalený v roce 1995, je tak dnes brán jako kolektivní anonymní práce. Jedná se o dílo, které nezaujme, ani neruší. Svým způsobem je výrazem jak obnovených demokratických mechanismů, tak i nezkušenosti v jejich používání.
Preclík, který v soutěži vyhrál, aniž by na rozdíl od autorů na dalších místech za to získal finanční odměnu (tou měl honorář za realizaci), byl odškodněn zakázkou na vytvoření třetinového bronzového modelu. Socha, která pak byla poškozena povodněmi, byla v roce 2010 konečně zrestaurována a je vystavena na plzeňské radnici. Preclík pak stejný nápad brutálně destruovaného praporu použil pro svůj pomník třetího odboje v Praze na Klárově, kde je tragický výraz plně oprávněn, ovšem forma už zde není tak precizně formulována a pomník je obecně hodnocen jako nepříliš zdařilý.