SOCHY

Pomník císařovny Alžběty původně ve Františkových Lázních

Wilfert ml. Karl Josef

Časové údaje
1905

Materál
carrarský mramor, žula

Umístění
Původně Františkovy Lázně, u Solního pramene, dnes Feldfafing (Bavorsko)

Popis

Již krátce po zdrcující zprávě, že císařovna Alžběta podlehla 10. září 1898 v Ženevě následkům atentátu, se na mnoha různých místech Rakousko-uherské monarchie zrodily pomníkové iniciativy. První sochy byly odhaleny již v roce 1901, a to v Salzburku a zámku Gödölö, oblíbeném místě Alžbětiných uherských pobytů. V Čechách se první snaha o její uctění zrodila v Lázních Kynžvart. Z inciativy c. k. okresního soudce Hugo Wokaleka a mariánskolázeňského advokáta Josefa Steinera zde byl počátkem roku 1903 založen Výbor pro zřízení pomníku císařovny v západních Čechách, který 11. března vyzval k veřejné sbírce. Záštitu nad jeho činností převzal majitel kynžvartského panství kníže
Paul Metternich-Winneburg s chotí. Následujícího roku však na sebe strhl iniciativu františkolázeňský starosta a architekt Gustav Wiedermann (1850-1914), který nabídl, že město převezme podstatnou část nákladů na zřízení pomníku (7 000 K z předpokládaných
20 000 K) a nechá vyhotovit projekt. O umístění pomníku tím bylo rozhodnuto.
Realizace byla roku 1904 svěřena pětadvacetiletému sochaři Karlu Wilfertovi ml. z Chebu. Nadějný a talentovaný žák Josefa Václava Myslbeka stihl ještě před svým odjezdem na studijní cestu do Itálie vyhotovit model. Konečnou podobu pomníku posvětila pětičlenná komise ve složení Gustav Wiedermann, soudce Hugo Wokalek z Lázní Kynžvart, notář JUDr. Albert von Krobshofer z Chebu, Georg Haas von Hasenfels z Mostova a malíř August Brömse z Františkových Lázní. Výslednou podobu císařovny zhodnotil spisovatel Alois John (1860-1935) ve Wilfertově biografickém medailonku následovně: „Umělec i zde učinil správné rozhodnutí. Nezpodobnil majestát císařovny, ani trpitelku na trůnu či osamělou ženu, která na Korfu nebo u Ženevského jezera hledá v hloubi a kráse přírody zapomnění, nýbrž jeden z okamžiků nejidyličtějšího, od světa oproštěného klidu, jaký by se býval mohl oné vznešené ženy v jejím pohnutém životě zmocňovat častěji. Císařovna uvolněně odpočívá, její štíhlé tělo je opřené nazad; kniha, v které právě četla, je držena stranou a její zahloubaný a zasněný pohled je upřen do dálky. Přemýšlí o právě přečteném, nebo jí vytanula bolestná vzpomínka? To nemůžeme uhádnout. Ale v této odpočívající postavě s nepřítomným pohledem upřeným v dál je zastoupen majestát, důstojnost i tragika.“

Pomník byl situován na vyvýšenou terasu severně od Solného pramene, kde byl k tomuto účelu upraven park. Socha byla posazena na mohutný mramorový sokl vyhotovený otcem sochaře Karlem Wilfertem st. Za císařovnou se nacházela architektonická stěna z leštěné žuly se dvěma mramorovými reliéfy po stranách symbolizujícími panovnici složený hold krásy (ženská postava) a hold poezie (mužská postava). Pomník zakomponovaný do travnatého prostranství působil velmi civilně a intimně. Časopis Kunstchronik si ostatně povšiml, že císařovna je v jednoduchých šatech, jež měla na sobě v posledních hodinách svého života.

Původně plánovaný termín odhalení 18. srpna 1905 zmařila generální stávka v kararském lomu. Ještě 28. června neměli Wilfertové k dispozici potřebný materiál na sokl a reliéfy, a tak došlo k posunutí na 17. září 1905. Lesk slavnosti propůjčila účast arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, jehož návštěvě bylo vše do nejmenšího detailu podřízeno. Město bylo vyzdobeno girlandami a vlajkami v zemských a říšských barvách, které lemovaly cestu od nádraží až k Isabelině promenádě, před nádražím stál triumfální oblouk. Podél cesty od nádraží až k pomníku očekával arcivévodu špalír utvořený z žactva, učitelů a členů uniformovaných spolků. Po uvítání místodržitelem hrabětem Karlem Marií Coudenhovem a starostou Wiedermannem nastoupil Ferdinand do připravené ekvipáže a odebral se do hotelu Königsvilla (dnes Pawlik), odkud se po malé snídani vydal do prostředního pavilónu Solného a Lučního pramene, ve kterém byla sloužena polní mše. Následně arcivévoda vyrazil pěšky k pomníku, kde byl spolu se stovkami celebrit z řad vyššího úřednictva, politiků a církevních kruhů přítomen slavnostnímu aktu. Po proslovu dvorního rady profesora dr. Adolfa Bachmanna byla socha císařovny odhalena a město Františkovy Lázně ji převzalo do své péče. Následník trůnu ještě stihl vyměnit několik slov se sochařem Karlem Wilfertem ml., kterého se vyptával na jeho původ, studia a na zdroj mramoru s dovětkem, že bylo zajisté obtížné získat tak těžký blok kamene. Sochař jeho domněnku potvrdil a podotkl, že úkol byl o to obtížnější, že na realizaci byl vyměřen pouhý půlrok. František Ferdinand ukončil hovor slovy chvály a dílo označil za „velice pěkné a skutečně půvabné“.

Pomník císařovny Alžběty zůstal na svém místě necelých dvacet let. Dne 29. dubna 1925 byl jako symbol habsburské monarchie i přes odpor františkolázeňské radnice odstraněn z veřejného prostranství. Tvůrce pomníku, pobývající v té době shodou okolností ve Feldafingu, kde císařovna Sissi trávila většinu letníc pobytů, inicioval v lednu 1926 žádost radě lázeňského města o darování odklizeného pomníku do Bavorska. Odpověď byla kladná jen s tou podmínkou, že socha bude označena jako dar Františkových Lázní. Případným vývozním problémům se předešlo tvrzením, že dílo směřuje na Wilfertovu výstavu do Německa. Na novou instalaci pod stromem, který Alžběta prý sama zasadila, dohlédl sám autor. 17. května 1926 Wilfert oznámil radě města, že je pomník postaven. Snahy o jeho návrat v roce 1940 již byly marné.

Literatura

§Černý - Fišer 2017§§, s. 39 - 42

Boháč, Jaromír: Pomník císařovny Alžběty aneb Jeden pomník pro tři města. Část první: Pomník pro Kynžvart. Františkolázeňské listy, č. 5, 2009, s. 5.

Boháč, Jaromír: Pomník císařovny Alžběty aneb Jeden pomník pro tři města. Část druhá: Pomník pro Františkovy Lázně. Františkolázeňské listy, č. 7, 2009, s. 11

Boháč, Jaromír: Pomník císařovny Alžběty aneb Jeden pomník pro tři města. Část třetí: Pomník pro Františkovy Lázně. Františkolázeňské list, č. 8, 2009, s. 6.

Boháč, Jaromír: Pomník císařovny Alžběty aneb Jeden pomník pro tři města. Část čtvrtá: Pomník pro Feldfafing. Františkolázeňské listy, č. 9, 2009, s. 6.