Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Rodinná hrobka továrníka Josefa Kauba s dvěma alegorickými postavami v Domažlicích

Šíp Vojtěch

Soubor

Městský hřbitov Domažlice

Časové údaje
1915 - 1920

Materál
sochy mramor, architektura žula

Umístění
Domažlice, městský hřbitov, ve střední části při horní zdi vlevo řední cestě v přední části hřbitova

Souřadnice
12.943633, 49.442502

mapa

Popis

V říjnu 1914 přinesl Posel od Čerchova zprávu, že „obětí nešťastné války" se stal i nejvýznamnější domažlický průmyslník Josef Kaub. Jeho První pošumavská strojírna a slévárna vyráběla především hospodářské stroje. Kaubova rodinná hrobka je vedle sousední Hanovy vůbec nejvýpravnější na domažlickém hřbitově. Kaub byl typickým gründerem, který svou firmu vybudoval od nuly, a představuje tak první movitou generaci své rodiny. Proto nepřekvapí, že důvodem pro zřízení reprezentativní rodinné hrobky byla právě až jeho smrt. Tomu odpovídá i skutečnost, že její výzdoba odkazuje výhradně k jeho osobě. Jak naznačují jména dalších pohřbených, dnes téměř nečitelná, byly do ní přeneseny i ostatky jeho předků a příbuzných z nějaké starší rodinné hrobky. Hrobka byla s určitostí objednána jeho pozůstalými, nevíme však, zda ještě v průběhu války nebo až po jejím skončení, kdy se poměry uklidnily. Pravděpodobnější je časnější datace - plzeňský sochař Vojtěch Šíp (1885-1931) totiž podle některých indicií nebyl odveden na frontu a pokračoval ve vedení rodinné kamenosochařské dílny. Šíp byl už od doby před první světovou válkou až do konce dvacátých let nejvýznamnějším regionálním sochařem. Vystudoval odbornou kamenosochařskou školu v Hořicích a poté v letech 1903-1907 pražskou Akademii výtvarných umění, kde byl žákem Josefa Václava Myslbeka. V Hořicích i na akademii byla oceňována jeho technická zručnost, kterou si osvojil v rodinném podniku, kde nejspíš pracovali i jeho otec a strýc. Hned po absolutoriu se vrátil do Plzně a jeho práce najdeme nejen v Plzni, ale v celých jihozápadních Čechách, např. v Klatovech, Strakonicích, Přešticích nebo dokonce i v Chebu. Před válkou realizoval řadu zakázek dekorativního charakteru pro architekturu, tou nejvýznamnější je výzdoba novorománského kostela redemptoristů v Plzni. Až po válce byl proveden starší návrh Pomníku Josefa Kajetána Tyla, původně určený do centra Plzně, později odsunutý do lochotínského parku. Do té doby spadají i jeho další velké realizace, např. pomník vůdce rumburské vzpoury Stanko Vodičky v Plzni-Lobzích. Životem a tvorbou Vojtěcha Šípa a provozem jeho významné kamenosochařské dílny se po jeho smrti nikdo monograficky nezabýval, takže jsme odkázáni na několik textů z doby jeho života nebo vztahujících se k jeho úmrtí. Jeho dílo lze proto rekonstruovat jen velmi přibližně. Podle údajů z matriky byl jeho otcem František Šíp, povoláním kameník, a kmotrem jeho strýc Vojtěch Šíp, opět kameník. Je to onen Vojtěch Šíp, jehož jméno s životními daty 1855-1916 najdeme na náhrobku na plzeňském Ústředním hřbitově, který opět vytvořil jeho synovec. Právě ten nás bude dále zajímat v souvislosti s náhrobkem domažlickým. Oba náhrobky spojují hned dva téměř totožné motivy: ozubené kolo a zrcadlově obrácená postava starého sedřeného dělníka se skloněnou hlavou. Jindřich Čadík věnuje plzeňskému náhrobku obzvláštní pozornost (ten domažlický nejspíš neznal), neboť „... myšlenkou i provedením [je] z nejlepšího, co dosud od umělce máme." Podle něj pomník pochází „z dob předpřevratových." Figuru, kterou nazývá Zlomená síla, popisuje takto: „Starý kovář po nejvyšším vypětí životní síly sedí tu v agónii konce. (...) Ozubené kolo symbolizuje tu práci a běh života." Je zajímavé, že Čadík hovoří výslovně o kováři, byť se jedná o hrob kameníka. Tento drobný detail spolu s motivem ozubeného kola, u kterého Čadíkova interpretace jako symbolu života působí hodně násilně a jež k dílenské profesi kameníka nemá ten nejmenší vztah, naopak je obecným atributem strojírenské průmyslové výroby, nás přivádí k domněnce, zda tu v průběhu objednávky nedošlo k její změně. Možná, že první verze pomníku, zřetelně drobnější, byla určena nad původní rodinný hrob Kaubů, který zmiňujeme výše. A teprve když si pozůstalí uvědomili, že neodpovídá společenskému významu zemřelého, a kdy také opatřili nové místo u hřbitovní zdi, samo o sobě mnohem reprezentativnější, byla vybudována hrobka nová, zachovávající alegorický program výzdoby první verze. Tu pak mohl Šíp druhotně použít na hrob svých příbuzných - strýce a bratrance, kteří zemřeli v roce 1916, tedy o dva roky později než Kaub.