Centrum pro výzkum ve veřejném prostoru při GAVU Cheb

Popis

Sochař, restaurátor.

Narodil se 5. září 1932 v Praze v rodině gymnaziálního profesora, matka byla učitelkou. V letech 1945 - 47 studoval na gymnáziu, 1947 - 51 na střední umělecko-průmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Od mládí byl aktivním sportovcem (horolezectví, v roce 1949 se stal juniorským misterm republiky v plavání); jak později vzpomíná, horolezectví v pískovcových skalách Turnovska pro něj znamenalo navázání základního vztahu ke kameni, který se později stal jeho hlavním materiálem. 1952 je napodruhé přijat na VŠUP do ateliéru Bedřicha Stefana, studium končí v roce 1958. 1959 se žení s historičkou umění Hanou Koreckou a stěhují se do Liberce, kde ona získává místo ředitelky Oblastní galerie. V roce 1962 se jim narodila dcera Barbora. 1960 první práce v kameni, který se pak pak - vedle dřeva - stane jeho hlavním sochařským materiálem. V roce 1961 zaládá spolu s dalšími libereckými výtvarníky (Jan Schmid, Vl. Komárek) Skupinu 7, s níž pak každoročně vystavuje až do roku 1968. Další váznamnou regionální vazbou byl vztah s architekty tamního SIALu - je autorem základního kamene věže na Ještědu či nápisu PRIOR před OD Máj. 1962 cesta do Libanonu, důležité setkání s antickými památkami. 1964 se podílí na přípravě a instalaci výstavy SOCHA 1964, první z řady plenérových sochařských výstav, které spoluurčily podobu českého sochařství 60. let (vystavuje zde sochy Vlna, Metamorfosa, Brána). V roce 1967 pak vystavuje na Sochařské bilanci II v Olomouci (socha Mezník) a konečně 1969 spoluorganizuje legendární výstavu Socha a město v Liberci (Morový sloup, Křeslo a sloup, Kalvárie). 1965 se účastní Bienále mladých v Paříži, kde získává cenu a v roce 1968 je zařazen na přehlídku současného čsl. sochařství v Musée Rodin v Paříži (Pomník pomníku). 1969 je pozván na sympozium evropských sochařů do Sankt Margarethen v Rakousku, kde vytvoří monumentální Zvonici pro Jana Palacha. Osobnost i dílo Karla Prantla, zakladatele tamního sympozia i sympoziálního hnutí vůbec, jej pak zásadně ovlivní. V roce 1973 se pak zúčastní i setkání sochařů z okruhu sanktmargarethenského sympozia v rumunském Tirgu-Jiu u Brancusiho soch, kde se debatovalo o dalším pokračování sympoziální myšlenky. Aktivně se zapojí do protestů proti sovětské okupaci, dny po 21. srpnu prožívá v Liberci spolu s Václavem Havlem, Janem Třískou a architektem Miroslavem Masákem. 1970 ztrácí Hana Seifertová místo v liberecké galerii a přesidlují do Řevnic. Jestliže předtím jsou jeho hlavními materiály pískovec a dřevo, nyní začíná pracovat s opukou a hlavně s mramory z blízkého okolí. Objevuje také břidlici, z ních vytváří především specificky pojatou medailérskou tvorbu. V té době restauruje sbírku antických odlitků UK v Hostinném, objevuje kouzlo zdejšího kláštera. Díky němu sem pak přijíždějí i další výtvarníci. Samostatná výstava v Nové síni v roce 1970 není těsně před zahájením povolena. V roce 1972 začíná působit jako asitentn na ČVUT na katedře modelování, hned na jaře 1973 je z politických důvodů nucen místo opustit. V roce 1978 jsou mu dokonce odebrány cestovní doklady. Terpve 1987 může opět vycestovat (seká mramorový Stůl-ubrus do soukromé sbírky v Ženevě, účastní se sympozia v Trjavně v Bulharsku). Také výstavní činnost omezena, pouze v roce 1980 vystavuje v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze. Po roce 1989 se zapojuje do dění, stává se místopředsedou Unie výtvarných umělců a 1995 předsedou S.V.U. Mánes. Od roku 1992 působí externě v atelieru restaurování sochařských děl na pražské AVU. Zemřel 25. července 1999 v Praze. Jeho dílo je v první etapě ovlivněno impulsy českého baroka, jeho archaickým a symbolickým jazykem, ale také Brancussim a Arpem, v druhé od 70. let pak zejména setkáním s Karlem Prantlem a jeho prací s kamenem, kde nechává vyznít jeho strukturu a další přírodní kvality. Jeho mramorové sochy se vyznačují měkkou organickou modelací, často používá motiv žlábkování (kanelury), dodávající jeho sochám dekorativní kvality, jindy v tomto tvrdém materiálu parafrázuje předměty denní potřeby, ovšem většinou měkké podstaty (lampa, ubrus, polštář, balík...).