SOCHY

Pomník Vladimíra Iljiče Lenina v Karlových Varech

Lauda Jan

Relich Vladimír

Adolf Petr

František Vondráček

Časové údaje
1966

Materál
bronz

Umístění
Karlovy Vary, původně Divadelní nám. před hotelem Central, nyní areál střediska údržby a dopravy Lázeňských lesů v Březové (veřejnosti nepřístupno)

Souřadnice
12.882406, 50.221394

mapa

Popis

Pomník komunistického revolucionáře Vladimíra Iljiče Lenina (1870-1924) byl slavnostně odhalen v předvečer prvomájových oslav dne 30. dubna 1966 před hotelem Central na tehdejším Náměstí V. I. Lenina, dnešním Divadelním náměstí uprostřed města Karlovy Vary. Bronzovou sochu revolucionáře v nadživotní velikosti vytvořil karlovarský sochař Vladimír Relich, který ji dokončil podle rozpracovaného modelu národního umělce profesora Jana Laudy. Nenáročný podstavec pod plastikou vytvořil ing. arch. Adolf Petr. Architektonické řešení parčíku uprostřed náměstí bylo dílem Ing. arch. Františka Vondráčka, jehož honorář činil 213 411 Kčs. V pohnutých chvílích dne 21. srpna 1968 dorazila k Leninově pomníku skupina mladých lidí, která předtím zničila pomník Rudoarmejce u hlavní pošty, se stejným úmyslem. Jejich záměr jim však rozmluvili čtyři herci karlovarského divadla, kteří na dění koukali z budovy Terminus. Tři z těchto herců měli paradoxně sami existenční potíže proto, že nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Leninův pomník byl odstraněn po změně politického systému dne 23. ledna 1990. Socha byla následně umístěna v areálu střediska údržby a dopravy Lázeňských lesů v Březové, kde bývala umístěna v odlehlé části dvora spolu s dalšími odstraněnými sochami Klementa Gottwalda a Josefa Vissarioniče Stalina, zarostlé křovím a plevelem. Plastiky se zde stávaly občasným terčem vandalů, nyní jsou proto přesunuty blíže k budovám areálu. (Zdroj: www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz)

Vzpomínku na realizaci pomníku napsal sám autor (viz literatura) a citujeme ji zde v plném rozsahu:
"Jak to bylo s pomníkem V. I. Lenina v K. Varech
O tom, že v Karlových Varech, před hotelem „Centrál" má býti postaven pomník V. I. Lenina od národního umělce Jana Laudy, mého učitele, jsem se dozvěděl asi rok před ukončením mého studia na Akademii výtvarných umění v Praze, to je v roce 1949. Po dokončení studia a povinné dvouleté vojenské prezenční služby v roce 1952 jsem na přání profesora Laudy, zase začal pracovat v jeho soukromém ateliéru na Libeňském ostrově spolu s mým přítelem a kolegou ak. sochařem Jiřím Bímou.
Doba, která této předcházela, nebyla pro profesora Laudu ani příznivá ani lehká. Jak známo byla poznamenána jeho těžkým onemocněním, tj. srdečním infarktem, neboli jak říkal profesor „navštívenkou do nebe", která ho na dlouhou dobu vyřadila z veškeré výtvarné činnosti. V době kdy jsme s kolegou u něho začali pracovat, byl profesorův zdravotní stav již stabilizován a možno říci i normalizován a profesor se po zdravotní stránce cítil velmi dobře. Samozřejmě, že k jeho příznivému stavu přispěla i radikální změna jeho životosprávy, kterou odpovědně a přísně dodržoval. Jeho: „Relichu, nezbyly ti ve spíži nějaké tvrdé kůrky od chleba", bylo jeho častou otázkou v době oběda, které si pak namáčel a zapíjel hořkým heřmánkovým čajem. Když jsem si z vedlejší závodní kuchyně „sběrných surovin" přinesl svůj oběd, nahnul se na židli směrem ke mně a blahým výrazem ve tváři, nasál vůni vycházející z mého talíře a otázal se: „copak to máš dneska zase dobrého Relichu, že to tak voní", ani nevíš, jak rád bych to ochutnal. To byly okamžiky, které charakterizovaly jeho zlepšující se zdravotní stav, a my s kolegou jsme byli přesvědčeni, že náš pan profesor má to nejhorší za sebou. Tento náš odhad nebo spíše úsudek, jak se ukázalo, byl správný. Zásluhou zlepšeného zdravotního stavu, profesor Lauda se začal s novou energií a elánem zajímat o všechny úkoly, které vinou jeho onemocnění byly na dlouhou dobu přerušeny a odloženy. Tomuto kladnému vývoji, v neposlední řadě, přispěli jsme i my, jeho bývalí žáci, čerství absolventi, kteří mu byli nyní k dispozici a profesor Lauda nezaváhal této příležitosti a možnosti nevyužít. Úkoly pro nás měl už připravené.
Mého kolegu pověřil realizací nadživotní plastiky „Čápa", určené do zahrady v Šternberském paláci, mě pak vytvořením studie Leninovy postavy, určené pro plánovaný pomník do Karlových Varů. Zatímco první úkol byl sochařsky vyřešen profesorem samotným, situace s druhým to je postavou V. I. Lenina byla o mnoho složitější.
Mým úmyslem ale není vyjmenovávat zde nehotová díla a úkoly, které plánoval profesor dokončit, ale soustředit se na dobu, která vznikla začátkem roku 1959, kdy profesora Laudu postihl druhý infarkt, který jak známo nepřežil. Oficielně se mělo za to, že profesor přecenil svoje síly a možnosti při plnění mnoha úkolů, včetně těch pro světovou výstavu, při realizaci našeho vítězného pavilonu v Bruselu v roce 1958. Jeho smrt byla náhlá, zastihla ho na Národní třídě, v jeho osobním autě. Nestačil ani nastartovat a druhý infarkt definitivně ukončil jeho plodný a tvůrčí život. Pro vedoucí činitele města Karlových Varů bylo náhlé úmrtí profesora Laudy velkým šokem, neboť vyvstala přirozeně logická otázka, zda v započatém díle pokračovat nebo celý projekt nechat padnout. V této krizové situaci velkou iniciativu projevil ing. architekt František Vondráček, zaměstnanec ONV Karlovy Vary, kterého si profesor Lauda vybral ke spolupráci a který mě okamžitě navštívil a položil mi zásadní otázku, zdali bych byl ochoten s ním v započatém Laudově díle, jako jeho žák, pokračovat. Moje odpověď byla samozřejmě kladná. S tímto názorem a přesvědčením jsme se potom dostavili na schůzi svolanou vedoucím školského odboru ONV v Karlových Varech. Této schůze se mimo nás a vedoucího odboru zúčastnil i předseda Karlovarského střediska výtvarných umělců, ak. sochař Karel Kuneš. Na úvod této schůze, jako první, vystoupil tento předseda a vyslovil svůj názor. „Já navrhuji," řekl, „aby sochu V. I. Lenina od národního umělce profesora J. Laudy, realizoval kolektiv sochařů pod vedením národního umělce profesora Vincence Makovského." Mně osobně tento návrh předsedy Karlovarského střediska mírně řečeno překvapil, neboť jsem si vzpomněl na dobu prvního vážného onemocnění profesora Laudy, kdy mě právě tento můj kolega přemlouval, abych se jako Laudův žák o tuto práci ucházel. Ale vzpamatoval jsem se z tohoto šoku. Přihlásil jsem se o slovo a prohlásil: „Já s názorem a návrhem předsedy zásadně nesouhlasím, neboť tento návrh je neproveditelný. Nebo si snad někdo myslí, že u tak závažného díla může někdo dělat hlavu, druhý tělo, třetí ruce a nohy a na mě zbudou třeba jen tkaničky od bot? Podle mého přesvědčení tento úkol a tuto sochu může uskutečnit jen jedna osoba, jen jeden autor. Ten pak musí převzít veškerou odpovědnost za zdar díla a tím i všechna rizika a práva z tohoto díla plynoucí. Proto, bude-li návrh soudruha předsedy přijat, opouštím tuto schůzi a dalšího jednání se nezúčastním." Jednání potom skončilo tím, že touto otázkou a tímto problémem se bude muset zabývat ústřední výbor Svazu československých výtvarných umělců v Praze.
Na rozhodnutí ústředního výboru Svazu se dlouho nečekalo, přišlo asi za 14 dní s potvrzením, že jsem byl pověřen pokračováním a dokončením díla profesora Laudy, tj. nadživotní sochy V. I. Lenina pro Karlovy Vary. Po tomto rozhodnutí, které mě velmi potěšilo, zintenzivnil jsem ještě mnohem více náročné stavební práce v objektu podzemní lanové dráhy, kde jsem získal prostorné místnosti pro plánovanou nadživotní plastiku, která měla dosáhnout výšky 3,20 m. Začal jsem třetinovým modelem podle instrukcí pražské státní umělecké komise a podle pětinového modelu, který profesor Lauda ještě stihl vytvořit. Z kompozičního hlediska se jednalo o postavu v pohybu s typickým Leninovým gestem zavěšených rukou za vestou. Práci jsem začal s velikou chutí a elánem, ale brzy jsem poznal i úskalí, s kterými jsem se měl setkat. Uvědomil jsem si totiž, že pasivním přístupem, tj. pouhým kopírováním Laudova díla, jak mi také někteří kolegové sochaři radili, se postupovat nemůže a nedá. Jediný přístup, který přicházel v úvahu, byl přístup tvůrčí, tj. vycházející z nitra a duše autora, v tomto mimořádném případě, autora náhradního. K tomuto poznatku jsem definitivně dospěl, když jsem stál před více než třímetrovým kolosem, zvětšeným podle schváleného polovičního modelu ministerskou uměleckou komisí z Prahy. Plastiku do skutečné velikosti, tj. 3,20 m, mi zvětšil můj přítel z Akademie, sochař František Radvan, který se zvětšováním soch zabýval. Tento úkol zvládnul během několika málo dní pomocí „pantografu" zapůjčeném z AVU v Praze. Když svoji práci skončil a já se ocitl před tímto hliněným kolosem, nevěděl jsem v prvním okamžiku jak reagovat. Přede mnou stála plastika enormní velikosti, s jakou jsem se v mé praxi ještě nikdy nesetkal. Ale abych se přiznal, nadšen jsem z ní moc nebyl, spíše mi připomínala velkého hliněného panáka, který měl velmi málo společného se slavným revolucionářem, kterého měl představovat. Celý povrch sochy byl poset stovkami zapíchnutých sirek, které vykukovaly z hliněného povrchu, určujících pevné body přenesenéh z polovičního zvětšovaného modelu.
Tento stav však netrval dlouho, neboť stačilo několik málo dní a po určitých mých zásazích a zpevněných formách plastika jakoby ožila a začala se probouzet k životu. To mne velmi inspirovalo a zákonitě ponoukalo k stále většímu úsilí a zdokonalování díla. Dřevěné štafle, které jsem měl k dispozici a po kterých jsem byl nucen se nepřetržitě pohybovat, mi při modelování udělaly velkou službu, hlavně při práci na hlavě a horních partiích sochy, které se nalézaly skoro ve čtyřmetrové výšce. Přes všechna tato úskalí a těžkosti jsem za necelý měsíc den před příchodem ministerské komise sochu V. I. Lenina dokončil, možno říci jedním dechem. Následujícího dne 23. 12. 1965 kolem 11-té hodiny dopolední se do mého ateliéru dostavila státní umělecká komise z Prahy, vedená profesorem akademickým sochařem Karlem Štiplem z Umělecko-průmyslové školy a národním umělcem profesorem a akademickým sochařem Karlem Lidickým z Vysoké školy technické, doprovázených skupinou dalších předních pražských sochařů. Jakmile členové komise do ateliéru vstoupili, všichni se seskupili před dokončenou sochou a obcházejíc ji, prohlíželi ji ze všech stran. Profesor Karel Štipl i profesor Karel Lidický věnovali této prohlídce zvláště velkou pozornost a prohlíželi každý detail, zatímco já s napětím sledoval jejich tváře, abych alespoň něco poznal, co si o mém dokončeném díle myslí. Ale toto moje přemítání a uvažování dlouho netrvalo. Náhle se ke mně obrátil profesor Štipl a podávaje mi ruku, řekl: „Soudruhu Relichu, gratuluji vám k úspěšnému zakončení vašeho díla". Toto gesto tak význačného umělce, sochaře a profesora mě velmi potěšilo, neboť s něčím podobným jsem ani ve snu nepočítal. Než jsem si mohl tuto skutečnost uvědomit, byl tu i profesor Karel Lidický a s napřaženou rukou mi také poblahopřál. Potom následovali všichni ostatní členové celé státní umělecké komise. Tímto mimořádným ohodnocením skončila další etapa mé práce na konečné realizaci tohoto díla podle návrhu národního umělce profesora J. Laudy.

Po tomto úspěšném dokončení tohoto úkolu následovala poslední a závěrečná etapa, to je odlití schváleného díla do sádry. Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádné zkušenosti s odléváním nadživotních plastik, přijal jsem nabídku mého kolegy Radvana, že mi pošle pražského štukatéra, který mi sochu odlije a opravdu během několika málo dní zaklepal na dveře mého ateliéru menší nenápadný muž, zřejmě penzista, s malou koženou brašnou v ruce. Sdělil mi, že přijel, aby mi odlil hotovou a schválenou plastiku V. I. Lenina. Potom se rychle převlékl a bez řečí se dal do práce. Začal obvyklým způsobem, tj. rozdělením zadní poloviny plastiky úzkými zinkovými plechy na menší na sebe navazující celky. Potom následovala první vrstva šmolkou obarvené sádry, která změnila celou sochu v modrého panáka, který se pak vyztužoval drátěnou armaturou a zpevňoval silnými dřevěnými trámy, aby se sádrová forma nezlomila. Práce potom pokračovala dál, ale já jsem začal poznenáhlu pozorovat, že moje počáteční představa o vysoké kvalitě a odbornosti pražského štukatéra začíná mít trhliny. Zpozoroval jsem totiž jistou povrchnost a nedůslednost v jeho práci a dokonce až neskrývanou uspěchanost, což u tak závažného díla, jakou byla tato více než třímetrová socha, bylo velmi nebezpečné a nebojím se říci až kriminálně krajně nezodpovědné. Bohužel moje reakce byla zcela nedostatečná a nedůsledná, neboť můj respekt ke starému štukatérovi nepřipustil, že by z jeho strany mohla hrozit nějaká záměrná činnost nebo kriminální úmysl. V práci se proto pokračovalo, až byla forma vyčištěna a tak připravena k poslední fázi odlévání, to je ke kašírování. Bylo poledne, a proto jsem se se štukatérem dohodl, že po mém návratu, budeme v této nejdůležitější etapě odlévání okamžitě pokračovat. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se vrátil a zjistil, že celý sokl i s nohama byly proti naší úmluvě a mé vůli zakašírované, takže jsem nemohl zkontrolovat, jak tato více jak třímetrová socha byla v nejdůležitějších místech zpevněna a zajištěna. Přes tento vážný nedostatek kašírování pokračovalo dál a skončilo až v nejhořejší části sochy, to jest na hlavě. Tím prakticky skončily všechny práce, které byly nutné, aby se mohlo konečně začít s odsekáváním vnější sádrové formy, pod kterou se nalézal originál odlévané plastiky. Po pravdě řečeno jsem se na výsledek této práce vůbec netěšil, spíše jsem měl vážné obavy, jak bude sádrový model v konečné fázi vypadat. Dlouho jsem na tuto odpověď nečekal. Sotva jsme odsekali část vnější formy, objevily se otvory, kterými bylo vidět až do vnitřku vlastní sochy. Bohužel tento neutěšený stav trval po celou dobu odsekávání. Když jsme skončili, pohled na sádrový originál byl přímo katastrofální. V těchto okamžicích jsem si uvědomil, že se zde odehrává úmyslná a plánovaná činnost, která má jediný cíl, poškození nebo přímo zničení této mé plastiky. Stál jsem u velkého čelního, 2 x 2 m velkého okna a hleděl na spoušť, kterou mi pražský štukatér způsobil. Přesto jsem ho vyzval, aby sochu pootočil do profilu. Štukatér se zvedl z točny, odložil železnou špachtli se sádrou a točnu pootočil. Za chvíli jsem ho požádal, aby plastiku otočil tak, abych viděl zadní část této mohutné plastiky. Když jsem i tuto přehlédl, přešel jsem pomalu od velkého čelního okna k vlastní soše. Štukatér mezi tím dále pokračoval v zaplňování děr a já jsem popošel kousek, až jsem se ocitnul přímo před vlastní plastikou. Na okamžik jsem se zastavil a pohlédl k světlíku, ve kterém se rýsovala tmavá silueta hlavy. A potom se to stalo. Hledíc stále ke světlíku, náhle jsem ustrnul. Černá silueta hlavy, této nadživotní plastiky se náhle pohnula. Vytřeštil jsem oči a zvedl obě paže proti sádrovému kolosu, abych pomyslně zabránil jeho pádu. Potom se mi podařilo bleskurychle uskočit, neboť kolem mé hlavy zasvištěl padající, vodou nasycený několikatunový sádrový kolos, který jak dlouhý tak široký, roztříštil se po celé délce na dřevěné podlaze, zcela napadrť. Tím bylo toto dílo mimořádně úspěšné a schválené ministerskou uměleckou komisí zcela zničeno. Dnes po více jak padesáti letech mohu říci úplně jednoznačně a odpovědně, že naplánované dílo zkázy bylo úspěšně splněno. Konstatovat možno jediné. Šlo o záměrný a úmyslný kriminální čin, který ohrozil lidský život. Zbývá jen jedna otázka, kdo byl pachatelem a ideologem tohoto kriminálního činu. Zůstávají jen dohady, které už nic neřeší.
Druhou sochu V. I. Lenina se mi už nepodařilo vytvořit v tak krátké době, práce se prodloužily na celý rok. Osud obou plastik byl v podstatě stejný. Ta první skončila hned při svém zrodu, ta druhá skončila ve skladišti harampádí po politickém převratu."