SOCHY

Pomník Jana Sladkého Koziny na Hrádku u Domažlic

Amort Václav

Hošek František

Vosmík Čeněk

František Škrába, Václav Langer

Časové údaje
1895

Materál
pískovec

Umístění
Újezd (okres Domažlice), vrch Hrádek (2 km od Újezda)

Souřadnice
12.861851, 49.431075

mapa

Popis

Myšlenka na postavení pomníku k dvoustému výročí Kozinovy smrti se poprvé objevila již při instalaci pamětní desky na Kozinově statku v Újezdu u Domažlic v roce 1885. Desku z černého mramoru nesoucí vyzlacený nápis, zasazenou do nově postavené vstupní brány statku, zhotovila pražská firma Sandtner. Ve stejném čísle Posla od Čerchova popisujícím výpravné oslavy jejího odhalení bylo oznámeno, že jistý peněžní příspěvek, který přišel až po zaplacení desky, bude věnován na zřízení pomníku „uprostřed vesnice Újezd". Pak však celý podnik nadlouho ustrnul a další zmínku najdeme až o pět let později v roce 1890, kdy na schůzi v Újezdě bylo blížící se výročí připomenuto. Podobně neurčitá zpráva
z konce roku 1893 oznamuje, že Újezd se připravuje na výstavbu Kozinova pomníku.
Hybatelem akce se stal majitel Kozinova statku Jan Žambůrek, který stál již za zřízením desky. Ten opatřil povolení ke sbírce a na 26. března 1894 sezval "interesenty k důvěrné poradě do místností Měšťanské besedy (...), v které ustanoveno 15 pánů sběratelů", mj. tak významná jména jako Antonín Steidl, Petr Hana či Max Duffek. Ti se zavázali "pořádat sbírky" (tj. individuálně shromažďovali příspěvky proti potvrzení) a "podnik ten (...) dle sebraných darů provésti". Tito sběratelé tak vytvořili jakýsi neoficiální komitét pro vznik pomníku. Diskuse na zastupitelstvu města Domažlice nad finanční podporou mj. ukazuje, že tu od začátku existoval problém s umístěním pomníku. Město totiž svůj příspěvek 50 zlatých podmínilo tím, že pomník bude stát na vrchu Hrádek nedaleko Újezda, nikoliv v samotné vsi. Přímo tímto problémem se zabývá příspěvek v Poslu od Čerchova, který také argumentuje ve prospěch umístění mimo vesnici. To prý dovolí, aby se k pomníku přihlásily všechny chodské obce; navíc zvolená lokalita má i hlubší symboliku, neboť se jedná o historické místo chodské hlídky. Největším oponentem mezi samotnými sběrateli byl agilní hostinský Žambůrek, majitel Kozinova statku, který chtěl pomník z očividných důvodů umístit přímo před ním. „Komitét“ se ale drtivou většinou usnesl vyzvat obec Újezd, aby dala k dispozici místo na Hrádku. (Žambůrek si pak u pomníku otevřel zájezdní hostinec, který roku 1900 prodal hraběti Stadionovi.)

16. března se poprvé objevuje informace, že pomník byl zadán mladému pražskému sochaři Františku Hoškovi (1871–1895), který již na počátku dubna dodal sádrový model a 1. dubna 1895 podepsal smlouvu na částku 1400 zlatých. Kozinu zobrazil vzpřímeného, pevně stojícího s levou nohou mírně nakročenou jako ztělesnění stálosti a neústupnosti. V levé ruce přitisknuté na hruď pevně svírá pergamen s královským privilegiem, o které šlo ve sporu Chodů s Lamingerem z Albenreuthu. Vybavil ho charakteristickými atributy chodské strážní služby – v pravé ruce drží čakan, u nohou mu sedí velký pes. Na sobě má tradiční chodský oděv – široce rozhalený šerkovák, dlouhý světlý kabát, který vzadu spadá téměř na zem, a tím tvoří kompaktní sochařskou formu, dále praštěnky, žluté kožené kalhoty pod kolena, vysoké boty a na hlavě široký klobouk, který se zvláště uplatňuje při pohledu zdola. Nadživotní, ovšem na dané místo vlastně příliš malé měřítko (monumentálnější socha by vyžadovala mnohem větší finanční náklady) je vyváženo umístěním na vysoký sokl, který zdůrazňuje vertikalitu postavy obhlížející chodský kraj. Socha samotná se však tím až příliš vzdálila pohledu diváka a bezprostřední komunikaci s ním.

Sochař František Hošek byl velkým příslibem českého sochařství. Narodil se v Bechyni a byl jedním z prvních žáků zdejší odborné keramické školy, kterou absolvoval v roce 1886. Myslbek, u něhož studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole, ho prý považoval za svého nejnadanějšího žáka. Krátce po dodání modelu však přichází tragický závěr jeho života: Hošek onemocněl střevním tyfem a 9. května 1895 v pouhých 24 letech zemřel v pražské Všeobecné nemocnici.

Na doporučení Myslbeka a Stanislava Suchardy byl k realizaci pomníku podle Hoškova modelu vyzván Čeněk Vosmík (1860–1944), v té době již zkušený sochař.15 Na začátku června byly přivezeny tři kamenné bloky, z nichž Vosmík se spolupracovníky ze svého ateliéru Františkem Škrábou a Václavem Langerem na místě samém sochu vytvářeli.16 23. června 1895 proběhla slavnost vložení listin do podstavce, které se zúčastnilo několik set lidí. Zdálo se, že již nic nemůže ohrozit zdárnou realizaci pomníku. Při osazování horní části sochy však praskl provaz, kterým už předtím sochaři vytáhli dva těžší kusy, a poprsí se pádem značně poškodilo. (Ulomené ruce s čakanem a pergamenovým svitkem pak byly osazeny na štítu Kozinova statku, kde se nacházejí dodnes. Vosmík ale provedl rychlou opravu bez podstatného navýšení ceny a prodloužení termínu – namísto na svatého Václava bylo slavnostní odhalení odloženo na 6. října 1895.

Už o den dříve byl v 19 hodin v každé chodské vesnici zapálen do daleka viditelný oheň. V den slavnosti vyšel z domažlického náměstí průvod údajně dvaceti tisíc lidí. Při vlastním odhalení byla přítomna celá řada známých osobností, mj. Alois Jirásek, Ignát Herrmann nebo Jaroslav Kvapil, což podtrhovalo celonárodní rozměr celé akce. Hlavní řečník říšský a zemský poslanec František Schwarz zdůraznil roli Chodů jako bojovníků, v 19. století už nikoliv na zemské, nýbrž na jazykové hranici. Pomník byl veřejností dobře přijat a stal se jedním z význačných symbolů celého kraje. I později byl místem velkých manifestací: například 3. července 1938 se u něj sešlo na třicet tisíc lidí. Při záboru pohraničí na podzim roku 1938 údajně komise vytyčila hranici těsně před pomníkem, ovšem místní ji přes noc posunuli, takže Němci prý nakonec přistoupili na to, že pomník zůstane v okleštěném Československu. V roce 1943 byl pomník poškozen Němci a na konci druhé světové války i střelbou. V roce 1947 jej opravil domažlický sochař Václav Amort.